Jsem Bohunka... máma, pejskařka, žena... prostě normální člověk, který miluje psy a rád mluví a pracuje s lidmi. Mým cílem je pomáhat ke spokojenosti a štěstí psům a jejich lidem tím, že je naučím vzájemné úctě, spolupráci a komunikaci.
Už jako malá jsem věděla, že chci pracovat se psy. Neměla jsem úplně představu jak a kde a během dospívání jsem se chvíli viděla jako veterinářka, chvíli jako cvičitelka asistenčních psů a pak hned zase jako psovodka u policie. Sama sebe jsem přesvědčovala, že mám psy raději než lidi... teď mě tento můj pubertální postoj opravdu umí rozesmát :).
Každopádně jsem si vynutila středoškolský obor Chovatelství se zaměřením na kynologii, který se vyučoval na zemědělské střední škole v Havlíčkově Brodě. Podmínka studia tady bylo pořízení štěněte do 3. ročníku a všechna čest mým rodičům, že souhlasili. Ono to vypadá velmi pěkně jako idea, ale ve skutečnosti bylo toto rozhodnutí doprovázeno velkým stresem, protože bylo nutné vše správně načasovat a ještě si na štěně vydělat.... o tom ale jindy :).
Každopádně... po maturitě mě mamka přesvědčila, ať vyzkouším i vysokou a protože se okolnosti krásně sešly, dostala jsem příležitost také k bakalářskému studiu kynologie. Diplom jsem nakonec nezískala, ale studium jsem (nedobrovolně) ukončila až týden před státnicemi, takže jsem absolvovala všechny předměty, praxe a vzdělávací akce... troufám si tedy tvrdit, že i když to nemám na papíře, mám tento obor nastudovaný :).
Chvilku před nástupem na střední jsem začala chodit do kynologického klubu v Mutěnicích. O pár let později jsem se tam také stala hlavním výcvikářem a mezitím už jsem dojížděla i na jiné cvičáky. Vyzkoušela jsem si různé sporty, výstavy a klubové akce. Někde jsem byla jako účinkující, někde jako pořadatel a vždy to byla zkušenost k nezaplacení.
Později po škole jsem si splnila sen, založila také svoji vlastní chovatelskou stanici a odchovala své první štěnítka.
Psiska mě provází celý život. Našeho prvního rodinného psa, přivezl táta domů když mi byli tři roky a od té doby jsem alespoň bez jednoho kousku tohoto druhu nebyla jediný den... tedy od té doby mám stále alespoň jedno psisko, né že bych se od nich ani na den nepohla :).
Pořád se od nich a o nich učím něco nového a pořád mě dokáží překvapit. Zároveň už jsem toho s nimi tolik zažila, viděla, přečetla a vyzkoušela, že můžu předávat poznatky a zkušenosti dál, abych pomohla lidem zkrátit poznávací cestu, jejich psům zkvalitnit život a všem pomoc předejít trápení, stresu a nejistotě.